O tom, že šlo o naprosto vykonstruované důvody, svědčil i fakt, že všem ostatním návštěvníkům, náhodným rekreantům stejně jako dětem ze zlatohorské zotavovny nikdy nikdo v lesních toulkách po okolí mariánské svatyně nezabraňoval. Naopak se zdálo, že někteří návštěvníci jsou vítáni nadmíru srdečně. Vandalové. Všechny důkazy svědčily o tom, že vandalství nebylo náhodné, ale cílevědomé, kýmsi důsledně řízené. Mělo posloužit jako vážný důvod k likvidaci chrámu.
Zatímco se
administrátor P. E. Štula a P. E. Morcinek ze Supíkovic spolu s ostatními
věřícími pokoušeli
o záchranu chrámu, v kostele i mimo něj docházelo
doslova k bestiální devastaci bez ohledu na historickou nebo uměleckou
cenu. Postupně
byly rozbity oltáře, lavice a
nakonec
i varhany. Byla rozebrána kostelní dlažba a
mramorové obložení, schodiště i zdivo kaplí. Z tohoto materiálu byla později
nedaleko odtud postavena čekárna
u autobusové zastávky. To vše
za bílého dne, za
bdělé pozornosti policie.
Za této neradostné situace navštívili zlatohorského duchovního správce
P. Eduarda
Gottsmanna církevní tajemníci, krajský i okresní, doprovázeni
ordinářem Veselým. Přišli si pro písemný souhlas k demolici kostela. Tvrdě
na
starého nemocného kněze naléhali, ale on se nepodřídil.
Vrchnost však byla rozhodnuta realizovat demolici za každou cenu.
